Nikoliv stejný, ale ještě vetší nářez a opravdový extrém! To byla čtvrtá etapa Dakaru, která na letos těžce zkoušené závodníky v úterý nachystala 330 pořádně ostrých kilometrů měřených úseků. Martin Prokop s Janem Tománkem v kabině jejich Fordu Raptor – ale i mimo ni – odvedli skvělou práci a po těžkém souboji se všemi nástrahami můžeme s radostí oznámit, že se udrželi ve vytoužené první desítce průběžného pořadí na devátém místě.
Martin Prokop se dnes odpoledne v bivaku – jak by řekl klasik – zajímavými historkami jenom hemžil: „Hromadný start po čtyřech autech, který se konal na pláži, byl jako z pohádky. Alespoň pro TV to muselo být parádní. My jsme si souboje kolo na kolo taky užili, ale po 15 km jízdy po pláži se dnešní etapa odhalila. Byla to směs kamení všech velikostí, fesh feshe a dun velikostí alpských vrcholků. My jsme po 50 km museli zastavit s prasklou pneumatikou a trochu nám trvalo, než jsme se po prali se šrouby kol, které nechtěly z utahovacky pryč.
Následně jsme stavěli u mechaniků pro další kolo, protože bylo hlášeno spousta dalšího kamení, takže jsme nechtěli riskovat jízdu jenom s jednou rezervou. Naštěstí dnes poprvé byl v CP1 povolen servis. Takže jsme nabrali necelých 10 min ztráty v té nejlehčí části etapy. Pak jsme jeli opravdu hodně rychle i na rozbité trati, prý snad přes půl etapy jako nejrychlejší čtyrkolka, někde kolem čtvrtého místa. To nám bohužel nevydrželo až do cíle, když se ve 2000 nadmořské výšky vyjížděly velké duny, které na vrcholku přešly v rozbombardované pole plné malých kráterů. Jako na potvoru jsme do jednoho spadli, a i když jsem měl ještě trochu energie na couvání, tak jsem zapadl úplně, protože jsem měl couvací kameru úplně od písku a netrefil jsem správný směr do protisvahu. Takže jsme museli vylézt a auto vyhrabat. Pár metrů před námi ležela tovární Toyota a o 50 m dál kopal svoje auto Nasser.
Ale co nám to bylo platné, vyhrabali jsme se rychle, ale problém byl ten, že jsme nemohli najít speciální plastové nájezdy, které jsem při výjezdu zahrabal tak hluboko, že nešly vůbec najít. A tak jsme si zahráli na archeology a potupně hledali centimetr po centimetru v roztopeném písku, i když stálo auto bezpečně nad námi, připravené k jízdě. Asi po 15 minutách jsme našli tři ze čtyřech nájezdů a rozhodli jsme se pokračovat. Bylo to frustrující, ale bez nájezdů by bylo moc riskantní pokračovat, když nás čekalo dalších 100 km v písku. Pak už jsme duny přeskákali bez problémů, ale už nám docházely nervy, protože obtížnost se oproti předešlým dnům zvýšila a navíc ve výšce motor nemá takový výkon. Měli jsme toho zkrátka plné zuby.
V poslední části jsme si vyrobili ještě navigační problém, když jsme netrefili nájezd do kaňonu. Stáli jsme na jednom břehu a potřebovali jsme v tom místě být na druhém, ovšem dělila nás 20m hluboká stěna kaňonu. Museli jsme se proto několik kilometrů vrátit a hledat cestu do vyschlého řečiště. Ztratili jsme další drahocenný čas. Byla to škoda, protože rychlost jsme měli, ale vlastními chybami jsme se připravili o postup ve výsledcích. Na druhou stranu můžeme být rádi, že jsme to dnes zvládli až do cíle a můžeme pokračovat dál!“
