Tento rozhovor vyšel původně v magazínu MotoRoute 1/2018
MotoRoute (Zorka Horká): Gábi, já bych ráda naše povídání pojala trochu jinak, protože jsem poslouchala a četla různé rozhovory s vámi a vašimi kolegy z Dakaru a když se to tak vezme, tak jsou vám všem logicky pokládány identické otázky. Určitě bych vám jich pár položila také. Ale obě jsme ženy, ráda bych se začala bavit trochu o emocích a podobných věcech, protože vám moc lidí myslím takové otázky nepoložilo.
Gabriela Novotná: Jo, jo – pojďme to zkusit.
Hodně mě zasáhlo vaše video, kdy jste musela oznámit po desáté etapě, že musíte odstoupit. Ráda bych se vás zeptala, zda po absolvování této těžké životní zkoušky se vám ulevilo, když to už bylo vysloveno na kameru, když jste to pustili do světa. Co jste v tu chvíli cítila? Jak jste to prožívala? Nastal tam větší klid? Smíření?
Vše vlastně začalo už před tím, než jsme video udělali. Já jsem přijela a měla neblahé tušení, že je ta kost zlomená. Pořád jsem ale velmi doufala, že to tak není. Byl to vlastně jeden z důvodů, proč jsem dojela tu etapu. Nejenom, že jsem ji chtěla dokončit, že jsem se prostě nechtěla odpípnout. Ale říkala jsem si, kdyby to byl třeba jen úpon, nebo něco, tak by byla škoda si to pokazit, když třeba půjde jet. Zlomený žebra, zápěstí, tohle všechno by byly věci, s nimiž by šlo dojet, ale zrovna klíčka je blbá. Doufala jsem, že zlomená není...
Tak jsem dojela v rámci etapy 90 km. Po tu dobu jsem se snažila sama sebe přesvědčit, že to bude v pořádku. Během dojezdu jsem ale neměla takovou kontrolu nad motorkou, tak jsem ji čtyřikrát musela zvedat, když se mi někde chytla v pískový koleji. To byly nejbolestivější momenty, protože jednou rukou motorku nezvednete. Pak to bylo tak, že musela zabrat i ta ruka, co byla úplně bezprizorní.
V momentě, kdy jsem dojela do bivaku, mě hnali na RTG a k medikům. Viděli, že to není úplně ideální. Ta největší bolest přišla s tím, že mi řekli, že to zlomený je. Tam se uvolnila fyzická bolest z cesty i ta psychická, že nemůžu pokračovat dál.
Samozřejmě, že to byl strašně nepříjemný moment, ale nedalo se s tím nic vymyslet, nic dělat a přehnaný truchlení by v tu chvíli nikomu nepomohlo. Přišla snaha to skousnout a minimálně aspoň z úcty k fanouškům říct co a jak a proč ráno nenastoupím. Takže to uvědomění nebo smíření přišlo ještě před tím videem.
Musím říct, že se to několikrát vrátilo a oplakala jsem to. Bylo to veliké zklamání. Cítila jsem se výborně fyzicky a psychicky a myslím, že jsem měla na to dojet s přehledem. O to víc mě bolela ta beznaděj, že můžu, ale nemůžu…
Další velmi silný okamžik pro mne bylo video z motorky v momentě vašeho dojezdu 10. etapy už ve tmě, se zraněním, kdy jsem sledovala jak těžce dýcháte. Člověk úplně vnímal, jaká bolest vás sužuje a bylo slyšet, jak po dojezdu žádáte o pomoc slézt z motorky…
Už během toho dojezdu to hodně bolelo. Vždycky poté, co jsem musela zabrat nebo třeba zvednout tu motorku, jsem se musela hodně napít a nějak to rozdýchat. Po dojezdu jsem z motorky slezla, ale spíš jsem potřebovala pomoct z chráničů. V ten moment už jsem nemohla zvednout ruku a už to bylo špatný.
Jeden dotaz z FB - kolik vody si berete s sebou na RZ a kde všude ji vozíte?
My máme předepsané tři litry v camelbagu. To si kontroluje organizátor jednak předtím a jednak při startu každé rychlostky vám sáhnou na záda, jestli máte dost vody. Většinou to stačí. A v tankovačkách bývá voda, takže si to člověk doplní. Předepsané jsou i tři litry přímo na motorce.
Gábi zajímá mě, jaký byl ten první záblesk, zlomový moment, nasměrovat svoje veškeré úsilí jet Dakar. Ten absolutně první impulz.
To byla první amatérská rallye. První závod, který jsem si zkusila. Poté, co jsem zkusila endurovou motorku, tak už jsem se nikdy nevrátila na silnici. Terén mě naprosto uchvátil. Jezdili jsme po off roadových destinacích jako Rumunsko, Maroko apod.
Pak jsme si vyzkoušeli někde za rybníkem amatérský závod, v podstatě ilegální. Parta lidí udělala roadbooky a zkusila si něco zajet. V té době jsem měla úplně nevhodnou motorku, úplně špatný gumy, poprvé jsem jela s roadbookem...
Dojeli jsme asi předposlední, ale naprosto mě to uchvátilo. Od toho momentu jsem věděla, že se tomu budu jednou věnovat naplno. A protože „není malých cílů“, tak jsem věděla, že jednou budu chtít jet Dakar. Přišlo mi to jako ultimátní dobrodružství. Když si zkrátka řeknu „dobrodružství“, tak si představím tohle.
Moje původní představa byla, že si vybuduju kariéru, rodinu a pak se k tomu vrátím – to byl i případ Patsy Quick, první Britky, která dokončila Dakar, a to asi v padesáti. Takhle jsem to viděla. Jenže ten závod se velmi mění - zrychluje se, profesionalizuje se. A já jsem se v osobním životě dostala do situace, která není záviděníhodná, ale zase na druhou stranu mi vždycky umožní si porovnat priority a zjistila jsem, že je to to, co chci dělat a čím se chci ideálně pár let zabývat a třeba i živit.
Jaká bude vaše meta, až ten Dakar vyhrajete?
No já si myslím, že vyhrát to jestě chvíli nebude jednoduchý… Ale kdybych ho vyhrála, tak by si mě třeba všimla tovární KTMka, že jo?
No to by mohla... To by byla moc pěkná meta! Gábi, co vaši rodiče? Přátelé? V konfrontaci oznámení jim svého snu?
To mělo vývoj. Nikdy jsem nedělala sporty, které by byly úplně holčičí. Lákaly mě věci extrémnější, outdoorovější a oni byli už zvyklí na moji povahu „adrenaliňáka“.
No ale oni vás museli k tomu nějakým způsobem vést?
Moc né.
Já si myslela, že se to obrátilo proti nim…
Já jsem zkrátka od malička lezla po stromech a brácha si hrál s panenkama. Takhle to prostě bylo daný.
To máme o něm psát?
Jó můžete... On to ustojí. Ne, my jsme s bráchou vymýšleli kde co, byl kluk se vším všudy. Ale pak na VŠ jsem závodně lezla, chodila po horách, dělala jsem thajský box, skákala jsem s padákem, zkrátka spousty věcí, které byly takhle směřovaný. Myslím si, že když jsem s tímhle přišla, tak si říkali „Ježišmarjá, zase nějaká její výstřednost,“ asi trochu doufali, že mě to přejde.
Jenže když pak viděli, že tomu tak není a jak moc usilovně si za tím jdu, tak mě začali pomáhat a podporovat mě. V tomhle byli vždycky úžasní. Měli v nás tu víru, že cokoliv jsme se s bráchou rozhodli dělat, tak nám byli vždycky oporou. Teď si to bez nich neumím vůbec představit. Pomáhají mi strašně moc.
Opět trochu k začátkům…
Koupila jsem si lehkou motorku, vše si zařídila, sehnala jsem si trenéra, začala jsem trénovat. Ale už jsem neměla třeba na to koupit si dodávku, kterou bych tu motorku převážela, takže jsem vždy někam přijela vlakem. Tam mě vyzvedli na nádraží, odtrénovali jsme a pak mě zase jako kouli bláta na to nádraží vrátili a já dojela domů do Prahy.
Pak jsem si asi za 35 000 Kč koupila dodávku, takovou 20 let starou T4 prorezlou... Jezdím s ní doteď mimochodem. Já jsem z ní byla nadšená! Už jsem měla auto!
Jenže jsem v něm motorku neuměla ani pořádně uvázat... To není o síle, ale o grifu. Kolikrát mi spadla, pak byla na té napružené kurtě a já se tam na kraji silnice ve vedru přiotravovala plyny z benzínu a nevěděla, jak ji z toho dostat. U nás v rodině nikdo nezávodil, neměla jsem, kde se zeptat, nebylo tam vedení, nic. Všechno jsem odkoukávala od kluků na trati. Vždycky to bylo o tom, že kluci měli ty tatínky, nebo to dělali 15 let a už byli velký a jezdili sami a pak jsem tam byla já a nevěděla ani ň. Začátek byl docela náročnej.
Ale pomáhali vám všichni…
Nooo, já jsem byla taková hrdá... Já jsem si nechtěla říct.
Gábi, věříte na to, že věci mají cestou „osudu“ zaklapnout, nebo spíš, že se musí zamakat a občas „zatlačit na pilu“ k dosažení vrcholu?
Myslím, že člověk by měl tu svoji cestu směřovat. Jít si za svým přáním, snažit se to realizovat. Tlačit na pilu nepomáhá. Vždycky se to někde projeví. Mě se to krásně ukázalo na začátku, kdy jsem byla taková urputná v tréningu. Dávala jsem tomu opravdu úplně veškerej čas, veškerý peníze a bylo to přes moc, bylo to lámání přes koleno a přišlo zranění, které mě zastavilo na osm měsíců (2015, noha).
Následně mi to dalo prostor si vše porovnat v hlavě a vrátit se s trošku jiným rozpoložením. Myslím, že by se věcem měl nechat volný průběh, jenom bychom měli mít jasnou vizi, co se má stát. Jak, to už nechme na něčem vyšším.
Takže zase jsme u toho cíle...
Jo. A kde je cíl, tam je i cesta…
Jak vám to pak vychází, to dosažení vrcholu?
Já mám pocit, že jsou lidi, který buď stojí, nebo jedou na plnej plyn. Neumí to napůl. Taková jsem i já a pak jsou okamžiky, který jsou moc bolestný – jako poslední můj, že jsem nedokončila. Ale všechno to vnímám jako zkušenosti a na cíli se vůbec nic nemění, jen se o rok posouvá…
Já věřím, že takovéto věci se dějí právě pro ten náš progres. Jak jsme moc rozjetý a je potřeba, abychom se na chvíli zastavili. Abychom měli prostor to zpracovávat. Tak dostaneme vždycky takhle za uši, jinak bychom to nevnímali.
Myslím, že člověk, který se vyvíjí, je postupem času vnímavějšÍ. Už mu stačí pak jen jemnější náznaky. Ale minimálně ze začátku jsou potřeba tyhle větší rány, aby nás to praštilo přes nos.
Jak pracujete s prolínáním touhy plnit si svůj sen s ambicí „něco dokázat“ ostatním?
To je samozřejmě téma pro úplně každého. V podstatě jde o otázku snu Duše - říkejte si tomu, jak se vám líbí - a ambicí Ega. Mám pocit, že každý člověk by měl mít ideálně něco, co si strašně moc přeje a kvůli čemu vstává každé ráno z postele. Je úplně jedno, jestli je to domek s muškáty, rodina a tři psy, nebo jet Dakar. Nebo vybudovat firmu, kterou převezmou synové a vnuci. To je úplně jedno. Ale myslím si, že by to mělo být něco velmi niterného, co je prostě zakotvený v Duši. Tohle pro mě byl Dakar, tohle pro mě bylo dojet Dakar, tohle pro mě bylo celý to velký dobrodružství, který to reprezentuje.
To, že to vypadalo, že budu první Češka, tak se do toho začalo míchat to Ego.
Já jsem zvláštní závodník v tomto směru. Jela jsem tam sice závodit, nejela jsem na projížďku a doufám, že to bylo snad vidět. Pro mě by ten závod neměl hodnotu, kdybych nepodala výkon, kterého jsem schopná. Ale to je právě to – pro mě to bylo o tom zajet nejlépe, jak dokážu zajet já – bez ohledu na ostatní. Nejlíp to fungovalo, kdy jsem jela maximum, jakého jsem byla v tu chvíli schopná. Kdy jsem si to velmi užívala a kdy jsem si plynula na své vlně a neřešila v podstatě, jak to dopadne, ani ostatní. To přinášelo nejlepší výsledky.
Když jsem třeba dojížděla člověka, o kterém jsem věděla, že startoval 15 minut přede mnou, tudíž jsem objektivně byla o mnoho rychlejší, v posledních metrech se tam dostalo to Ego v nesprávným slova smyslu. „Jako joooo, tak tady ho už můžu předjet, už tam jsem...“ Zpravidla jsem hned někde zahrábla v písku nebo se někde zasekla. Tak to bývá. Myslím si, že když se člověk udrží v zóně svého naplnění, má ty výsledky výrazně lepší, než když má potřebu přetlačovat se s ostatníma. Možná je to i nedostatek zkušeností.
Nemyslím, že je to takový, jako bylo a závodění jenom na Egu asi funguje jen do určitý míry. Pak musí zákonitě narazit na nějaký svůj strop. Na druhou stranu bych se stavěla proti tomu to svý Ego potlačovat. To je přístup, který není moc validní. Jsme ucelená osobnost sestávající ze spousty částí a Ego je neodmyslitelně jedna z nich. Je potřeba ho spíš integrovat, s pochopením si říct „Nojo pojď, ty jseš taky můj“ a použít ho jako takový turbo. Ten motor musí stále běžet a když je potřeba zabrat, tak nám Ego může pomoct. To je asi i důvod, proč vzniklo. Jenže my jsme se na něj začali strašně soustředit a začali se jím vést. Do řízení by ale nikdy nemělo promlouvat. Pakliže si to dokážu udržet v této rovině, tak to všechno funguje skvěle.
Co Bůh, vesmír atd…
Mám ráda citát z Alchymisty: „Když něco opravdu chceš, celý vesmír se spojí, abys toho opravdu dosáhl“ (Paulo Coelho). Když si člověk něco opravdu přeje a jde si za tím, tak mu jdou okolnosti naproti. V podstatě co člověk vyzařuje ven, to se mu vrací.
Slyšíte svoji intuici, umíte ji poslechnout, jak s ní pracujete?
Každý, kdo je trochu otevřený, tak svoji intuici vnímá. Někdy je strašně těžký ji odlišit od těch přání, který jsou právě tlačený a lámaný přes koleno. Ale když je člověk k sobě upřímný a pravdivý, tak intuice vylejzá víc a víc.
Někdy jsme tlačeni okolím, které od nás něco očekává…
To je samozřejmě první krok. Myslím si, že to samo odpadne, když najdeme to, co opravdu chceme dělat. Myslím si, že tím prošel každý z nás. Osobně mám tři vysoký školy. Je to ta naše touha dostát očekávání, který si velmi často interpretujeme my sami. Zpětně si nemyslím, že by ta očekávání moje rodiče měli. Nebo ne na nějaký vědomý úrovni. Člověk sám má pocit, že asi by chtěli tohle. Ještě další věc, co do toho vstupuje, že nejenže na nás okolí má očekávání, ale že „my“ máme pocit, že oni mají očekávání.
Takže my si to kolikrát děláme ještě horší. A to byl i můj případ. Dala jsem se na akademickou dráhu a viděla jsem se velmi zářně jako tlumočnice. Což je velmi krásná práce, ale pořád jenom práce. Když ale člověk najde to svoje poslání, tak už je všechno ostatní vedlejší. To je naprosto základní krok, který příjde ruku v ruce s tím, když zjistíme, co chceme a začneme si za tím jít. Což je jeden z bonusů.
Cesta za splněním snu je strašně krásná v tom, že nikdy nevíme, co dalšího přinese. Já jsem se dostala k tolika zajímavým lidem a na tolik zajímavých míst, co bych nikdy jindy neměla možnost prožít. To jsou zážitky, které vám nemůže nikdo nikdy vzít, a to je důvod, proč jsme tady.
Nelituju jediný koruny, jediný kapky potu. Pro mě Dakar, ačkoliv neskončil pódiem jak jsem si přála, pravděpodobně hlavně kvůli Egu, který ještě nebylo tak zmáknutý jak by mělo, tak naprosto dostál tomu, co jsem od něj čekala a i tak stál za to! Upřímně doufám, že to tímhle neskončí, ale kdyby mělo, tak to prostě stálo za to!
My jsme přesvědčeni že ne, že spousta lidí to prožívá s vámi a bude chtít pomoct...
No je pravda, nevím jestli jste to zaznamenala, že někdo, koho jsem neznala, založil účet a další lidi, který jsem v životě neviděla, tam posílají peníze – to je prostě neskutečný!
Pozn. redakce: Číslo účtu je 2901370470/2010
Co byste vzkázala holkám, které by chtěly začít jezdit na motorkách?
No ať začnou! Ať se do toho pustí! Je to supr! Holky, je to hezký! Já to nechci zlehčovat, protože pro někoho to může být velký krok. Pro mě taky byl, ale vemte si to holky tak, že prostě se na Dakar dostal někdo, kdo měl na začátku v podstatě nulový předpoklad, že to dopadne. Protože jenom strašně chtěl…. Můžete cokoliv! Vždycky je všechno otázka priorit. Například to, že „Nemůžu cestovat kvůli penězům“ pro mě není validní. Cestování není o penězích. Buď si dám tady tři kávy v Costa Coffee…
Nebo plnou nádrž...
Nebo plnou nádrž – ono to tak v podstatě skoro je. Teď to trochu přeháníme do banality a já bych se tím nerada někoho dotkla, ale pro mě to bylo o tom rozhodnout se. Jít si za tím, nebo budovat kariéru, což není dobře slučitelný. Takže to znamenalo vybrat si práci, která je pro mě časově a emočně méně náročná a zase mi přináší míň peněz i nějaké satisfakce, ale prostě se můžu věnovat tomu, co mám ráda a co dělat chci. Je to volba. Tady nejde vzkázat nic jinýho než to, že jestli chcete, tak začněte!
Gábi, co téma strach?
No, ten není dobrej… Moje maminka vždycky říká: „Je dobře, že máš strach, protože jinak by ses na tý motorce zabila,“ ale ono to tak bohužel není. Je velmi přirozený, že máme zábrany jít do něčeho, co je nový, neznámý, co vystupuje z vaší řekněme komfortní zóny, nicméně strach je špatný rádce, špatný učitel. Je to jedna z věcí, které musí člověk překonat, když se rozhodne si za svým snem jít. Ono to totiž od začátku není jednoznačný. Ta cesta není úplně vidět. Přichází to krok po kroku a odkrývá se postupně. Překonat strach – asi mít víru, že to nakonec dopadne…
Ten strach může mít vlastně několik rovin. Může být fyzický… tady navážu na to, jak jste někde mluvila o té vaší poslední etapě, že vám nesedla.
Profil tý trati byl hodně homogenní. 300 km v pískových kolejích je prostě hodně. Člověk jede jak vlak, není v tom žádná kreativita. Je to fyzicky náročný, a tak trochu se to zají. Navíc si myslím, že hlavní faktor, který tam hrál roli, byla moje psychická nepohoda – hodně se mi v hlavě motala informace o podvádění, kterou jsem se ráno před startem dozvěděla. Tak mě to úplně moc netěšilo.
Takhle – můj pád nebyl přímým důsledkem. Ten kámen v koleji nebyl vidět. Nebylo to tak, že bych se někam zbrkle hnala, něco přehlídla, to ne. Ale to je pak o tom, jak člověk vnímá působení něčeho vyššího a toho, co si do života přitahuje, náhody a tak. Já moc na náhody nevěřím. Jsem přesvědčená, že kdybych to zvládla zpracovat líp a zvládla se na to vykašlat, jet si svůj závod a nezabývat se něčím, co bylo, nevyberu tu kolej, kde byl ten kámen. Třeba to zkrátka ještě nemělo být a bude to příští rok…
Na Facebooku směrem k vám zaznělo, že ženská na enduro nepatří, že ničí ženské tělo atd… Měla jste jako žena nějaké výjimky?
Vše co se týče jízdy, trati, navigace je naprosto totožné se všemi závodníky. Mě přišla na Dakaru navigace celkem jednoduchá. Bylo to i tím umístěním, na kterém jsem jela. Bylo tam už hodně moc stop, které by člověk určitě neměl jen slepě následovat. Právě to vede k chybám a k tomu, že někdo řekne, že byla chyba v roadbooku, že byla těžká navigace – tak to ale není. Když člověk sleduje roadbook, sleduje ty stupně a jede si trochu svou hlavou, je navigace naprosto přesná a není v ní nic těžkýho, ani záludnýho.
A stopy je dobré používat jako referenci. Když člověk jede na 70. místě, je velmi nepravděpodobný, že by se 70 lidí před ním netrefilo. Vždycky tam nějaká stopa bude, což je takový znovupotvrzení, že člověk prostě jede správně. Ujištění je důležitý, protože to trvá dlouho, je to psychický nátlak a tudíž člověk má tendenci začít pochybovat. Já jsem kolikrát spoustu jezdců dovedla. Naopak mě navigace velmi pomáhala v tom, na co nemám jezdecky.
K dotazu pána – já si myslím, že se to nevylučuje, žena klidně několik let může jezdit enduro a pak mít děti. Samozřejmě je to jinak, když závodnice má miminko doma. To si myslím, že by žena neudělala, že cítí větší zodpovědnost za děti a že by třeba jela, až když jsou děti o něco starší. Tam je rozdíl.
Že by enduro ruinovalo rodidla žen si vůbec nemyslím. Tento dotaz je de facto aplikovatelný na jakýkoliv sport. Je nezpochybnitelné, že fyzický fond muže je větší. Specificky u rallye vstupují do hry další faktory, jako je třeba ta navigace, dlouhodobost samotné aktivity. Mohou být pro ženu méně handicapující. Netroufla bych si říct, že jsou ty faktory výhodou, ale menší nevýhodou.
Kdo se vám stará o fyzickou přípravu?
Ivan Svědík, Pardubice, což je trenér, který se stará i o Ondru Klymčiwa. Jezdím třikrát týdně na trénink, který je hodně založený na tom, že respektuje přirozenou fyziologii těla a v podstatě posiluje vnitřní svalový systém. Vnější svaly vydrží chvíli, ale naše aktivita je dlouhodobá. My posilujeme vnitřní stabilizační systém.
Hodně věcí se týká motoriky rukou, celkové vnímání těla, stabilizace, to vše jsou věci na motorce velmi důležité, na kterých tam pracujeme. Mám tréninkový plán, který sestává z tréningových jednotek jednak na motorce a jednak na kole, přičemž ty nejkratší jsou zaměřeny na výbušnost, a ty delší jsou zaměřeny na vytrvalost až třeba 7 hodin.
Před Dakarem pro mě bylo naprosto bězné jet až 7 hodin na kole. Nic neobvyklého. A dost často s kyslíkovou maskou. Pouštěla jsem si tam ne kyslík, ale naopak o kyslík ochuzený vzduch, abych si zvykla na nadmořskou výšku.
Právě jsem se chtěla zeptat, jak ty nadmořské výšky vaše tělo vnímá.
Já jsem neměla problém, jednak to je asi daný fyziologicky a jednak v kombinaci s tréninkem. Já jsem i v hypoxickým stanu spala. Doma jsem ho měla postavený kolem postele.
Nejtěžší zážitek na Dakaru?
Okamžik, kdy jsem musela přijmout, že už mě nenechají odstartovat. To bezesporu.
Co do závodu, tak pro mne byla nejtěžší první část první maratonský etapy, protože jsme měli ráno asi 400 km dlouhý přejezd. Jeli jsme v pláštěnkách, byla zima a za takového počasí jsme i startovali do etapy. První kilometry byly hodně rychlý a potom jsme najeli do pole hodně měkkého písku, velbloudí trávy, kolejí. Byla to moje první zkušenost a myslím i pro většinu závodníků.
Protože velbloudí tráva je terén velmi specifický. Tohle jsem nikde ještě neviděla. Iritrack pořád pípal – pípá jako upozornění, že v okruhu 250 m někdo spadnul. Po těch kopečkách byli posetý motorkáři, všichni padali jak hrušky. Jenom čtyřkolkám se dobře jelo. Motorkám to žere a blokuje přední kolo a ještě do toho auta – ty tam udělají ostré hupy, vyjedou to tam a hrozně špatně se v tom jede. Bylo tam poměrně hodně vegetace, nešlo najít vlastní stopu a v těch kolejích, co byly před námi vyjety, se muselo jet. Bylo to poměrně náročný, složitý. To byl pro mě nejtěžší den. Den, kdy jsem etapu dojížděla za tmy.
A nejlepší zážitek?
To je strašně těžký říct...
Jaký je ten příjezd na Dakar? To jste asi jak ve snu…
Je to krásný. Mísí se vám ten pocit v břiše, nervozita se štěstím a očekáváním, protože člověk vlastně neví, co ho čeká. Mě se hrozně líbila druhá etapa, která byla těžká, dunovitá. Když jsem přijela do bivaku, tak Ondra říka: „Tý jo, jestli jsi projela tohle, už to projedeš celý.“ Mě to tak strašný nepřišlo, protože mám jiný tempo.
Mockrát jsem se na trati potkala s Honzou Veselým, to mi vždycky zvedlo náladu – to je fajn chlapík. Bavilo mě se tahat s Rudou Lhotským, než musel odstoupit. Prostě já jsem se vždycky snažila najít si lidi v mý výkonnosti nebo trošku lepší a trošku si kontrolovat, že se neflákám, že nelenivím.
Na Dakaru je krásný, že jsem za tři dny zažila víc, jak za celý rok. A taky že na nic nemusíte myslet. Ráno vstanete, celý den děláte aktivitu, kterou dělat chcete – ač je hodně náročná a pak padnete do postele po tý zasloužený dřině. Po tom ten návrat do reality je velmi těžký, protože se vše zdá virtuální. Naše společnost se velmi vzdálila od lovců mamutů a je to velký kontrast, protože Dakar se k tomu v jistém smyslu vrací.
Dotaz z FB: Když jsem viděl auto, kde závodní tým přespával, tak by mě zajímalo, jak se tam na takovém stísněném prostoru Gabča cítila mezi muži a jestli tam bylo v těch vedrech dýchatelno.
My jsme měli klimatizaci. Jo, velmi rychle si to sedlo, byla jsem velmi ráda za ten tým, se kterým jsem jela. Cítila jsem se dobře. Velkou část závodu jsem bohužel odjela jen s Petrem Vlčkem a Billem Congerem, protože Ondra vypadl ve třetí etapě. Nějakou dobu tam nebyl ani jeho tatínek, protože s ním trávil čas v nemocnici.
Jak je na tom Ondra?
Je to dobré. Vyvíjí se to dobrým směrem, ale ještě bude minimálně týden trvat (rozhovor uskutečněn 25. 1. 2018), než ho budou moct převézt zpátky a tak. Bylo to zranění velmi vážného charakteru. Týmem to velmi otřáslo. Ale na druhou stranu jsme vše výborně zmákli a hodně nás to semknulo.
Já jsem ke klukům měla velmi blízko. To už byl skoro rodinnej vztah, kterej tam byl. Večer jsem vysloveně s radostí přijížděla s tím, že jsem Honzovi (Jan Boura a Petr Dokonal)nerozbila motorku a že mě za to pochválí. Že nemá moc práce. To jsou už pak takový věci a lidi na sebe myslí vzájemně. Že se prostě nezdržujete na přejezdu, abyste se vrátil brzy, protože víte, že má druhý hodně práce.
Jednou jsem utavila zadní brzdu – když jedete bez ní v těch dunách je to velice náročný. V písku nesmíte vůbec používat přední brzdu, musíte dělat všechno kvaltama, spojkováním, byla to hrozná gymnastika. Ale myslíte na to, že kluci to budou večer muset řešit.
Těšíte se na tu společnou snídani, jak si budeme malovat do roadbooku, losujete, kdo půjde na rozpravu a řekne to ostatním. To jsou takový ty věci, který v týmu fungujou a je to strašně důležitý.
Co spánek?
Já jsem měla od Ondry jasně daný kritéria, za nichž mě vzal a tohle bylo jedno z nich. Že budu jezdit nějaký 80., 90. místo. Ani ne z důvodu výsledku, ale abych dojížděla s prostorem si vše připravit, jakž takž se vyspat a v podstatě si ten Dakar užít. Nepředjížděly mě kamióny, což bylo strašně důležitý, protože to je strašidelný, nebezpečný. To umístění bylo z těchhle praktických důvodů a mě se to podařilo.
Spala jsem celkem slušně. Je pravda, že po jednom dlouhém přejezdu, než jsme dodělali roadbook a pas (přejížděla se hranice), mi na spánek zbyla asi hodina a půl. Takže když jsem uléhala s pocitem, že mám jen hodinu a půl, tak jsem vlastně vůbec skoro neusnula. To byl takový Dakar se vším všudy.
Jak se dívka probojovala na Dakar? Setkala jste se s posměšky?
Velmi se to lišilo. Myslím, že to záleželo na tom, jak měli ty chlapi to svoje Ego zmáklý. Od některých i starších závodníků jsem se dočkala dost nepříjemných reakcí, kdy mi bylo celkem jednoznačně naznačeno, že to v životě nemůžu dojet a že na to nemám. Ty lidi to absolutně nemohli vědět, protože mě v životě neviděli. Ale tohle bylo spíš ojedinělý. Z naprostý většiny tam byl respekt. A musím říct, že čím lepší závodníci, tím byli příjemnější, hodnější… Už to prostě neměli zapotřebí.
Jaké jsou plány na další sezónu?
Ty se budou odvíjet podle toho, co se nám se sponzory teď povede domluvit. Teď mám od trenéra zakázanou na tři týdny jakoukoliv fyzickou aktivitu – což se asi ukoušu. Ale dává to prostor na to, oslovovat partnery a trošku zjišťovat, co s tou sezónou bude. To bude stěžejní. Protože mi na to nikdo druhou hypotéku nedá, takže mi s tím bude muset někdo pomoct.
(Pokud chce Gábina startovat v příštím ročníku Dakaru, zajistit si motorku, vybavení a také přes sezónu trénovat, musí sehnat 5 000 000 Kč...)
Foto: Indigo Racing
Sháníte díly na motocykly starší výroby? Pokud hledáte náhradní díly na nějakou motorku, která brázdila naše silnice za minulého režimu, určitě se porozhlédněte v našem internetovém obchodě, nabízíme sortiment, se kterým se můžete pustit do jakékoliv opravy. Pokud vás čeká oprava motoru Jawa 250 nebo 350, najdete u nás potřebná ložiska, gufera, těsnění a mnoho dalšího. Motokrámek.cz, vše pro tvoji legendu!
